Okénko ředitele

Na začátku mého působení ve funkci ředitele Hudebního divadla Karlín, jsme připravili s kolegy rubriku Okénko ředitele, abychom se vyjadřovali k některým událostem, které tisk tenkrát „předvídal“ jinak, než se pak staly. Jinak řečeno, snažili jsme se dementovat určité dezinformace, které byly šířeny. Po čase, jsme neměli potřebu se pravidelně k něčemu vyjadřovat. Nyní se ta „potřeba“ vrací, a tak se zde v nepravidelných intervalech dočtete názory a informace, které chceme sdělit Vám, divákům.

Chvíli se chceme zabývat tím, jak a co někteří redaktoři, kteří dostávají prostor v kulturních rubrikách novin a časopisů, též nazývaní kritici, píší. Jejich názor je velmi často motivován osobní záští, a nebo ještě horšími animozitami, kterými trpí buďto vůči divadlům, autorům, či inscenátorům. Podotýkám, že většina těchto osob nikdy v životě, sama nevytvořila nic. K znovuotevření této rubriky mě inspiroval článek Jana Wericha z roku 1958. Sám jsem žasnul, jak mi jeho slova připadají nadčasová. Nebo je to tím, že kritizováním se zabývá pořád stejný typ lidí? Posuďte sami.

Jan Werich – O kritice

Domnívám se, že by bylo na čase, aby někdo začal diskusi o divadelní kritice. Dnešní stav kritiky a najmě kritiky divadelní je špatný. Návštěvnictvo divadel si povšimlo, že na divadelní kritiky není spolehnutí, že jim nelze věřit, a tak jsme se dostali v divadlech do prapodivné situace. Divadelní provozovatelé si ve skrytu duše přejí, aby hry jejich divadel měly špatné kritiky, protože špatné kritiky přitahují návštěvníky, zatím co tzv. dobré je odrazují.

Řečeno po novinářsku, kritiky se odpojila od mas. Mám za to, že je to vinou těch, kteří kritiky píší. Neomylnost, záliba v didaktice, v klišé a frázovitosti, nedostatek odbornosti a nadbytek nestatečnosti a kulturní neodpovědnosti činí z většiny kritik špatné slohové úkoly. Jsou výjimky. Švejk by měl právo říct, že i zde je pšenice mezi koukolem. Leč pro naši kulturu je to málo. My potřebujeme pšenici. Jestliže umělci mají, a většina z nich tak činí, jestliže mají přistupovat ke svým dílům s největší možnou poctivostí, pak totéž platí o uměleckých kriticích. Umělecká kritika se nepíše pro čtenáře novin toho kterého dne. Umělecká kritika má v první řadě sloužit umělcům. To má být zrcadlo, ze kterého se umělec poučí o své práci. Proto kritika musí být poctivá a odborná a musí prýštit z lásky k umění, a nikoliv z praktické nutnosti nebo ze zklamání a z neúspěchu umělecké činnosti pisatelovy.

I poctivá a odbornými znalostmi podložená kritika se může mýlit, protože lidé se někdy mýlí. Ale i v takovém případě poučí, i v takovém případě poslouží. Dále umělecká kritika se píše pro lidi, kteří se zajímají o umění, aniž umění tvoří. V naší zemi, zaplať pánbůh, takových přibývá. Pro takové lidi umělecká kritika má být pomůckou a má sloužit k prohloubení vkusu a znalostí. A konečně umělecké kritiky jsou k tomu, aby je jednou někdo seřadil a z jejich celku si učinil představu o duchovním životě našeho národa. A proto musí býti kritiky ještě poctivější, ještě odbornější a ještě informovanější.

(Divadlo, duben 1958)